„Dobrá. Budu tě brát za slovo.“

Úsměv, kterým Evangeline Dominica obdařila, byl tak upřímný, až byl prakticky nakažlivý, a on sám dobrovolně natáhl ruku a sevřel tu její. „Pojď, jdeme domů.“

Bok po boku odcházeli do měsícem ozářené noci.

…

Druhého dne šla Evangeline jako obvykle do práce, ale hned po vstupu do kanceláře ji následoval zasmušilý Raphael. Se složitým výrazem v očích se na ni zadíval,