~Frey~

Ještě než jsem stihla na Biančino přání odpovědět, z obývacího pokoje se ozvalo klapání jehlových podpatků na mramorové podlaze. Daphne vplula do jídelny jako paprsek slunce.

„Panebože, omlouvám se, že jdu pozdě,“ zašeptala a pozdravila Vaughnovu matku polibkem na tvář, pak Biancu a nakonec mě. „Jak se ti daří?“ zašeptala.

Úleva mě zaplavila tak rychle, že se mi málem podlomila kolena. Díky