**Elowen**

Chvíli je to skoro jako hra. Já ho ignoruju. On vedle mě soptí a vyzařuje frustraci jako žár z výhně. Židle pod ním vrže, jak se neustále ošívá, až nakonec vybuchne. Prudce mi rozevře knihu a ruku přitiskne na stránku. Prstem zatlačí tak silně, až se papír zkrabatí.

„Fajn,“ vyjede na mě a v hlase mu zazní zavrčení. „Nenáviděj mě, je mi to fuk, jako by mě to vážně mohlo zajímat. Ale když