Uběhnu snad půlku stezky, než si vůbec uvědomím, že se pohybuju. Boty mi tvrdě narážejí do hlíny a každý krok ze mě vytlouká vztek, který mi těžce leží na hrudi. Thornova chata mizí za mnou, ale jeho hlas – ta jeho zasraná lhostejnost – mi stále zní v hlavě.

„Je v pořádku.“

„Nepotřebuje zachraňovat.“

„Kdyby chtěla být nalezena –“

Zatínám zuby tak silně, až mě bolí čelist. Měl mít radost. Měl s ní