Kaelia

„Jak nudné.“

Slova mi vyklouzla ze rtů, než jsem o nich vůbec stihla přemýšlet. Můj tón byl plochý a lhostejný.

Oba muži sedící u stolu se ke mně otočili, ve tvářích směs zmatku a překvapení. Linnea vedle mě ztuhla, jako by se chtěla propadnout pod stůl.

Muž v bílém mírně naklonil hlavu, ve zlatých očích mu zablýsklo pobavení. „Nudné?“ zopakoval, jako by si nebyl jistý, jestli dobře slyšel.