Kaelia

Opřela jsem se do křesla a můj pohled utkvěl na bílých šatech úhledně přehozených přede mnou. Byly obyčejné, bezbarvé a bez života. Zíraly na mě zpět, jako by se mi vysmívaly, že jsem vůbec čekala něco víc.

Linneina tvář vedle mě potemněla do něčeho smrtelně nebezpečného. Kdyby pohled mohl zabíjet, všichni, kdo za tohle byli zodpovědní, by teď už leželi chladní na podlaze chrámu.

Služebná,