Kaelia

„Dobré odpoledne, Alfo. Dobré odpoledne, Luno.“ Sklonila jsem hlavu před Alfou.

Rty Alfy Magnuse se zvlnily do slabého úsměvu. „Povstaň, Kaelio.“

Zvedla jsem hlavu a cítila váhu nesčetných pohledů, které se mě všechny snažily zastrašit.

V minulosti bych se pod jejich pohledy třásla, choulila se do sebe a omlouvala se už jen za to, že existuji. Vždycky říkali, že nemám páteř, a nemýlili se.