Stojím u Freiny postýlky s lístkem v ruce. „Sleduju tě,“ zamumlám ta slova. „Od koho to tak může být?“ pomyslím si. Jak očima pátrám ve tmě, nacházím jen ticho a prázdnotu. V tuhle chvíli mě strach ani nenapadne. Už mě nic nepřekvapí. Zamířím k posteli, Freinu plyšovou deku pevně přitisknutou k hrudi a lístek stále v ruce. Jsem úplně bez energie, a tak neodolám a svalím se zpátky na neustlané šedé