Ve 2:47 ráno je v domě ticho.

Vím to, protože už posledních dvacet minut zírám na displej telefonu, sleduju měnící se číslice a čekám na něco, co nedokážu pojmenovat. Spánek nepřichází – nepřišel od dopoledního Damianova telefonátu – a můj pokoj mi připadá moc malý, bez vzduchu, jako by se na mě stěny tlačily.

Svěsím nohy z postele, bosýma nohama se dotknu chladné dřevěné podlahy a vydám se dolů p