V pátek ráno se probudím na gauči se zablokovaným krkem a s RJovou paží přehozenou přes moje břicho.

Na okamžik si nemůžu vzpomenout, kde to jsem. Pak se mi to vybaví – obývák, usnutí u filmu, my všichni jako spletenec dek a končetin.

Opatrně se vyprostím, aniž bych kohokoliv vzbudila. V kuchyni postavím na kávu a sleduji, jak slunce barví zahradu dozlatova.

Včerejší noc působí jako bod zlomu. Nen