Žena na mém pravém rameni sebou hází, chce mi uniknout, což mě na ni i na mého anděla ještě víc hněvá, protože nechápu jeho posedlost jí.

Sukni, kterou má na sobě, má krátkou, stehna vystavená chladné prosincové zimě, a já ji přes ně silně plácnu, abych jí způsobil co největší bolest. Její křik tlumí roubík v ústech a pytel na hlavě.

„Nehýbej se,“ zavrčím.

Z domu přede mnou se ozývá smích a hlasit