Při zvuku mých bot na dřevěné podlaze vyjde z obýváku Shin s pistolí namířenou přímo na mě.

„Konečně ses probral,“ řekne Shin a zbraň zase schová. „Už jsme si o tebe začínali dělat starosti, obzvlášť s těmi tvými rozdrásanými zády. Jsem rád, že je ti líp.“

Shinův tón je jiný než obvykle; v očích má plno vzteku, jeho tvář je maskou bolesti. „Zpravidla se hojím rychle.“ Moji pokrevní bratři to už v