V očích se jí lesknou neprolité slzy, když ji beru do náruče a nesu ke svému stolu. Oči mě stále bolí a v noci mívám často bolesti hlavy. Měl bych si právě teď odpočinout, ale Aurelia je důležitější než můj zrak. Sedám si na židli a chovám ji na klíně. Její hlava spočine na mém rameni, její dlaň na mém volném. Prsty jí masíruji zátylek.

„Celé roky jsem byla tak osamělá.“ Její hlas je vždycky tichý