Valerius láskyplně pozoroval Lyřinu spící tvář; byla k němu schoulená, paží ho pevně objímala kolem těla a vypadala při tom jako roztomilé koťátko. Tiše oddechovala a její jemné rty byly mírně pootevřené.

Přistihl se při myšlence, že by se na ni, jak takhle pokojně spí, dokázal dívat snad celou věčnost. Věděl, že se své družky nikdy nenasytí, a cokoliv udělala, vždycky to pro něj bude fascinující