Pohled Roxanne

„Běž domů, tenhle týden už máš moc přesčasů. Jdi spát brzo a dopřej tomu svému příteli předčasnou odměnu.“ Šéf mě s rošťáckým úsměvem na tváři prakticky vystrčil ze dveří.

„Dobře, dobře, už jdu. Už jdu.“ Obkročila jsem motorku a nastartovala ji. Tohle bude skvělý večer.

Můj přítel měl dnes narozeniny a já se mu chystala jako speciální dárek věnovat své panenství. Koupila jsem si nové spodní prádlo, z černé průhledné krajky, a oholila si podbřišek, kde jsem nechala jen proužek, který vypadal jako šipka ukazující dolů k mému rozkroku.

Byla jsem připravená dát mu všechno, své poprvé, své srdce, a udělat ten velký krok. Cítila jsem, že jsem připravená.

Zastavila jsem na příjezdové cestě a uviděla auto své sestry a svého přítele. Neměla jsem tušení, že se sestra dnes vrací domů. Stále byla v posledním ročníku na vysoké, i když jsem slyšela, že si nevede moc dobře. Ubohá zlatá holčička nenaplnila očekávání; ne že bych si z toho dělala těžkou hlavu.

Můj bývalý přítel se ukázal o tři hodiny dřív; měli jsme si dnes vyrazit, ale to mělo být až za pár hodin.

Co tady dělal už teď?

Když jsem vešla zadními dveřmi, uslyšela jsem hlasy a vydala se k nim; ozývaly se z tátovy pracovny, jejíž dveře byly pootevřené. Tiše jsem se přesunula ke dveřím a čekala venku, abych si poslechla, jaké tajnosti zase mají. Občas to dělávají, když něco plánují a nechtějí mě k tomu přizvat, ale vrtalo mi hlavou, proč byl přizván můj přítel a sestra.

„Takhle jsme to vůbec neplánovali,“ odpověděla sestra tiše, jako by byla nějaká oběť. Byla na to expertka a měla se stát herečkou, už by měla spoustu Oscarů.

„Kdy?“ zeptal se táta a já čekala na chodbě, abych zjistila, o co tu jde.

„Na Boží hod. Měli jsme moc těch tvých speciálních vaječných koňaků a situace se nějak vyhrotila. Večírek už víceméně skončil; dárky byly rozdané a jídlo snězené. Všichni jsme se tam tak poflakovali a povídali si, když Tessa řekla něco, už ani nevím co – ale šli jsme si nahoru dál povídat a skončili v Roxannině pokoji. Začali jsme si vážně jenom povídat, a než jsem se nadál, líbali jsme se a věci se daly do pohybu, až jsme nakonec, jak jsem říkal, skončili v její posteli, a já byl v tu chvíli tak mimo, že jsem zapomněl použít kondom. Když jsme vyšli ven, zdálo se, že si nikdo nevšiml, že jsme byli pryč, tak jsme předstírali, že se to nikdy nestalo.“ Vychrlil to ze sebe můj přítel a mé srdce se propadlo až někam k podlaze. Pomalu mi docházelo, že si to moje sestra a můj přítel o Vánocích rozdali v mojí posteli.

V MOJÍ POSTELI.

Spala jsem v té posteli, s jejich spermatem na mém povlečení.

Při té představě se mi najednou udělalo nevolno. Jak mi to mohli udělat?

Ukradla mi dalšího kluka. Zase.

Ale on na tom nesl úplně stejnou vinu; asi náš vztah ještě nebyl tak silný. Alespoň z jeho strany ne. Pokračoval v přetvářce, líbal mě a bral mě na rande, jako by se to nikdy nestalo.

Jaký ubožák.

Teď jsem se cítila podvedená, špinavá, plná studu i vzteku najednou. Co kdyby neotěhotněla a já si toho podvádějícího zmetka vzala? Byl by to její svatební dar – říct mi, že se s ním vyspala první? Nedivila bych se, kdyby něco takového udělala. Už to s mými kluky udělala dřív a tenhle byl zjevně k jejím svodům stejně náchylný jako ten předchozí.

„Dal mi ten nejlepší vánoční dárek pod sluncem!“ zajásala sestra s potěšením. Dokázala jsem si představit, jak si se zářícíma očima něžně hladí břicho.

„To jsou dobré zprávy. Chtěla jsem vnoučata a poslední vnouče bych čekala právě od tebe; nikdy jsi žádný vztah dlouho neudržela,“ řekla máma s nadšením v hlase nad tou novinou.

„Co teď?“ zeptala se sestra, stále hrající roli nevinné oběti.

„Vezmeme se?“ navrhl můj teď už bývalý přítel, i když to znělo spíš jako otázka, jako by se těžce propracovával k nějakému rozhodnutí.

„A co Roxanne?“ zeptala se sestra, jako bych byla nějaká nepříjemnost, kterou je třeba vyřešit, a teprve teď si na mě vzpomněli, ale jako skutečná starost to neznělo.

„Co by s ní bylo? Tady jde o moje první vnouče a jeho bezpečnost je na prvním místě. Bude se s tím muset smířit,“ vyprskla matka a odhalila to své pověstné upřednostňování, protože vždycky stála na sestřině straně, a to i když se ukázalo, že se sestra mýlila. Mě nepodpořili nikdy.

„Technicky vzato jsem její přítel.“ Začal něco říkat, ale byl přerušen.

„Už ne, to tedy nejsi. Domluvím se s místním hospodským a pronajmu venkovní zahrádku, a tuhle sobotu uspořádáme zásnubní večírek. Vyřešme to, než to na tobě začne být vidět, a Roxanne tě podpoří.“ Z místnosti se vyvinul tátův hlas a zněl rezolutně. Neměla jsem do toho co mluvit. Ne že bych ještě chtěla být jeho přítelkyní, protože mi právě dokázal, že není tím, co od kluka chci.

„Bude muset odejít. Potřebuji její pokoj na dětský pokoj. A byla bych radši, kdyby na ten zásnubní večírek nechodila. Co když se objeví ti, kteří vědí, že tou skutečnou přítelkyní byla Roxanne? Očekávali by, že ty zásnuby jsou s ní?“ Jo, a bylo to tady. Moje matka se snažila zachovat si důstojnost a zachránit si tvář, zatímco radostně otáčela nožem v ráně, aby potěšila svého miláčka.

Už jsem to dál nedokázala snášet. Byla jsem už tak dost zničená a poslouchat dál, jak podporují lásku k podvodníkovi, mě uvnitř požíralo. Nechtěla jsem před nimi plakat; slzy byly směsicí vzteku a bolesti.

Rozrazila jsem dveře a odhalila, že tam stojím.

Všechny tváře se otočily a pohlédly na mě.

„Tak abychom si to ujasnili. Ty sis vzala mého přítele do MOJÍ postele, rozdala sis to tam s ním a nechala ten váš hnus v mojí posteli jako takový vánoční dárek pro mě. Hádám, že ti dělalo dobře pomyšlení na to, jak pak spím ve vašem svinčíku. Teď chceš mou ložnici pro toho bastarda, kterého jste zplodili, a já jsem co, prostě jen tak vystrnaděná ze dveří? Jako včerejší odpadky?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, jestli jsem správně pochopila, že celé rodině připadá v pořádku mě prostě odkopnout.

„Přesně tak, beru si tvého přítele, tvou ložnici a ty se, moje drahá sestřičko, musíš odstěhovat.“ Sestřin hlas zněl, jako by vyhrála v loterii. Její tvář zářila triumfem.

„Mně to vyhovuje.“ Ten šokovaný výraz v jejich tvářích by mě rozesmál, kdybych uvnitř nebyla tak znecitlivělá. Odešla jsem do svého pokoje a sbalila si do sportovní tašky všechno, co se dalo. Pro zbytek si přijdu později, až budu vědět, že tu nebudou. Nechtěla jsem riskovat, že to před nimi přestanu zvládat.

Lámalo se mi srdce, ne proto, že jsem ztratila přítele, ne proto, že jsem si pro toho kreténa schovávala své poprvé na JEHO narozeniny, ale proto, že oba rodiče toto nehorázné rozhodnutí podporovali. Byla to pro ně ta nejlepší zpráva, jakou za poslední dobu dostali, a důvod, jak se mě konečně velkolepým způsobem zbavit.

Sešla jsem dolů a probodla je pohledem.

„Až si najdu bydlení, vrátím se pro zbytek,“ vyštěkla jsem na ně, prolnutá bolestí, vztekem a pocitem porážky. Nikdy jsem do té rodiny nezapadala, byla jsem černá ovce, tak bych se jí asi měla stát. Vždycky jsem měla nejlepší známky, vyhrávala ocenění, dělala jsem, co bylo v mých silách, ale i když jsem byla první, stejně jsem byla vždycky ta poslední.

Jediné místo, kam mě napadlo jít, byla moje nejlepší kamarádka; muselo to být jen dočasné. Chloe bude v pohodě a nechá mě spát u sebe na gauči, dokud si nenajdu nový domov. Nasedla jsem na motorku a vyrazila k jedinému útočišti, které jsem za ta léta měla.

Chloe mě přivítala u sebe doma, jak jsem věděla, že to udělá, a společně jsme si udělaly večírek plný sebelítosti, který se skládal z piva a vanilkové zmrzliny s karamelem. Rodinu i mého ex jsme počastovaly několika zajímavými výrazy; některé z nich jsem ještě nikdy neslyšela, ale zněly dobře. Čím víc jsem byla opilá, tím vynalézavější ty nadávky byly.

Druhý den ráno, když jsem se probudila na Chloině gauči a vzpomněla si na včerejšek, to nešlo úplně podle plánu. Sebrala jsem se, dala si rychlou sprchu a vyrazila do práce. Bylo osm hodin ráno a Chloe ještě spala, když jsem odcházela. Pro někoho to možná bylo v pohodě, ale můj dnešní pracovní den měl trvat deset hodin a já už teď měla zpoždění.

„Jdeš pozdě, ta noc asi dopadla líp, než jsi plánovala,“ prohodil Dave bodře. Věděli, co jsem měla na včerejší večer v plánu. Ostatní se společně s Davem zasmáli. Zamumlala jsem nějaké nesrozumitelné sračky a dala se do práce.

Na konci dne si mě Dave vzal k sobě do kanceláře.

„Tak jo, ven s tím. Kluci kolem tebe celý den našlapují po špičkách. Co se stalo? Odmítl tvé návrhy?“ zeptal se s rukou na mém rameni, aby si mě tam udržel, a s obavami v očích se na mě podíval. Byl mi otcovskou postavou, lepší, než jakou kdy byl můj vlastní táta.

Tak jsem mu řekla, co se stalo, když jsem dorazila domů, kde jsem strávila noc a že si teď hledám bydlení. Byla jsem na sebe hrdá; nebrečela jsem, nekňourala ani neprojevila vůbec žádné emoce – prostě jsem mu svou nezáviděníhodnou situaci vylíčila chladnými slovy bez emocí. Jasně a stručně.

Řekl, že v dílně nebude nic říkat, ale že si promluví s prezidentem klubu. Neměla jsem tušení proč, ale nebyla jsem ve správném rozpoložení se na to ptát.