ADELINE

Z toho ticha mi naskakuje husí kůže.

Nervózně bubnuji prsty do zábradlí, zatímco Caspian na druhém konci mlčí. Trvá to několik dlouhých, tápavých vteřin, než konečně uslyším, jak vydechne: „Aha.“

„Jo.“

„Ehm— do prdele. Promiň. Já jen... tohle jsem vůbec nečekal.“ Zní to, jako by panikařil a slova se mu pletla přes sebe. „Jak se máš? Počkat — ne, je to vůbec to správné, na co se ptát? Mám t