„Své závazky plním, Sereno,“ říká Roman. „Nemáš se čeho bát a tyhle slzy jsou zbytečné.“

Nečekám tam, abych si vyslechla ještě víc. Srdce už se mi láme.

Otočím se na podpatku a peláším zpátky do paláce, aniž bych zpomalila, dokud nedorazím do své ložnice. Chci být sama, když se začínám hroutit.

Nikdo kromě mě by neměl vědět o této hanbě, o tomto ponížení. Jak mohu dál myslet na Romana jako na svéh