Následujícího rána mě probudí hlasité a sebevědomé zaklepání na dveře. Vstanu z postele, natáhnu si župan a dojdu ke dveřím, abych je otevřela. Napůl čekám Corinne, i když ta obvykle tak hlasitě neklepe. Místo ní tam ale stojí Paní klece.

Její výraz je přísný jako vždy, ale nedává nic moc najevo. Když ji spatřím, na zlomek vteřiny mě zachvátí panika, že mě možná chtějí znovu odvléct do Krvavé arén