„Pojď,“ říká Roman. Když vstává, jemně mě bere za ruce a pomáhá mi zvednout se ze židle. „Už tu jsi příliš dlouho.“

Na chvíli se odmlčím, stále zpracovávám všechna jeho slova a to, co se tu děje. „Ty se nezlobíš.“

„Zlobím se,“ říká. „Ale ne na tebe. Nikdo mi neřekl, kde jsi. Slyšel jsem jen to, že Damon a nějaký sluha zabili mou matku. Hledal jsem tě, ale nemohl jsem tě najít. Trvalo mi až příliš