Opřel jsem se do křesla, hlavu zaklonil ke stropu a zavřel oči, když vtom se otevřely dveře. Věděl jsem, kdo to je, aniž bych je musel otevírat. Jen jeden člověk by se opovážil vstoupit do mého pokoje bez dovolení.

Otevřel jsem oči a zahlédl Enza, jak kráčí dovnitř. Zavřel za sebou dveře, opřel se o ně a zkřížil paže na hrudi.

„Vážně?“ zeptal se, zíral na mě a jeho tvář byla bez výrazu.

„Mám tušit