Následující ticho mělo zvláštní nádech, jako bychom byli v tom okamžiku pod hvězdami pozastaveni v čase, bez minulosti a bez budoucnosti. Jen my dva a ta sdílená zranitelnost. Ze všech věcí, které mi Gideon ukázal – vila, vinice, staleté sklepy –, toto místo, tento okamžik působil nejintimněji.

„Jezdíš sem často?“ zeptala jsem se nakonec a prolomila ticho.

„Kdykoli můžu.“ Stále hleděl na oblohu, a