Následující dny se vlekly v šedé, monotónní mlze. Můj byt se stal mým útočištěm i vězením zároveň, místem, kde jsem si mohla protřídit své zamotané pocity, aniž bych musela před vnějším světem předstírat, že jsem v pořádku.

Harry mi pravidelně psal. Nebyly to žádné zoufalé nebo dusivé zprávy. Nějak se mu podařilo najít opatrnou rovnováhu mezi tím, aby mi zůstal nablízku, a tím, aby mi dopřál prost