Pohled Nicholase

Ivy tam dlouhou chvíli stála, naprosto nehybná, její siluetu lemovala slabá záře sněhu odrážející se v oknech. Slyšel jsem její dech, nepatrně nerovnoměrný, jak zpracovávala to, na co jsem se právě zeptal.

„Ano,“ řekla nakonec tichým, nejistým hlasem. „To jméno je mi… povědomé.“

Povědomé. Ne známé. Nevybavené.

Povědomé, jako něco, co věděla, aniž by tušila jak.

„Řekl, že je tvůj b