„Jé, to je tatínek Q a přišel si s námi hrát! Půjdu otevřít!“ Madeliny růžové tváře měly barvu jablíček, usmívala se od ucha k uchu a rozběhla se ke dveřím.

„Tatínku Q, ty už jsi tady! Stýskalo se nám–“ Otevřela dveře, stojíc na špičkách, ale úsměv jí rázem ztuhl na tváři, když zjistila, že ten vysoký, přitažlivý muž stojící za dveřmi není pan Q. „Páni, strejdo, ty jsi ale hezký,“ vydechla s obdiv