Verena pevně stála na svém ve vlhkém vesnickém vzduchu, husté, lepkavé horko se jí lepilo na kůži, zatímco odmítala ustoupit byť jen o píď. Její oči se zabodly do Torina s dravou, palčivou intenzitou, která arogantního dědice donutila instinktivně ucouvnout, přičemž jeho vyleštěné kožené boty neohrabaně skřípaly o nerovnou hliněnou cestu.

„Proč jsi do sebe tak neuvěřitelně zahleděný?“ vyštěkla ost