Domů jsem se vracela s pocitem velkého štěstí. S pocitem úspěchu.

Zamířila jsem do svého pokoje a zarazila se, když jsem zjistila, že někdo stojí přede dveřmi. Na chodbě bylo tlumené světlo. Musela jsem tedy jít blíž, abych mu dobře viděla do tváře.

„Kiane?“ Zastavila jsem se uprostřed kroku a přimhouřila oči.

Odtáhl se od stěny, o kterou se opíral, a věnoval mi ten svůj otravný úšklebek. „Ano,