Richard neřekl vůbec nic – stejně jako to dělal vždycky – a nechal Evelyn dál vzlykat do dlaní, zatímco zvuky jejího pláče plnily jinak tichý obývací pokoj. Obvykle jakmile jí slzy oschly, on ustoupil: zahrnul ji drahými dárky, vtiskl jí do dlaně své kreditní karty, udělal cokoliv, co bylo zapotřebí, jen aby to uhladil a umlčel ten hluk.

Evelyn si myslela, že tentokrát to bude stejné. Ale vteřinu