Rowan

Nebylo ani devět ráno, když se z koupelny ozval zvuk Vanessina pláče. Ty zvuky rychle přešly z tichých a jemných do hlasitých a zlomených.

Jen jsem stál v ložnici, prázdně zíral před sebe a rozepínal si košili, naslouchal jsem každému tónu a nějak mě to nedojímalo tak, jak by mělo. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, že už nemá na nic nárok.

Věděl jsem, že pan Thorne si stále hraje n