Jocasta sebou trhla, když jí Yorick stiskl zápěstí. Oči jí zrudly, jak se snažila potlačit slzy.

Pak ze sebe donutila vydat křečovitý úsměv a znovu prošla časovou osu.

Yorick konečně pustil její zápěstí a na rtech se mu objevil slabý úsměv. „Je to dobré. Můžeš jít.“

Jocasta pohlédla na své bledé zápěstí, kde se jí začínala tvořit modřina. Bolestí jí vhrkly slzy do očí.

„Yoricku, co to s tebou dne