NADINE

Stála jsem u postele a dívala se dolů na koberec. Budík na nočním stolku tikal v té husté nehybnosti příliš nahlas.

Bylo skoro poledne. Hodiny od chvíle, kdy Ronan odešel.

Nemohla jsem si pomoct, musela jsem si ho představovat–

Záblesk v jeho očích, když mi oznamoval, kam má namířeno. Ten stočený hněv pod jeho kůží, který jen stěží potlačoval.

A já věděla, že tam je. Tam, kde je právě teď.