Najednou měl Arthur svůj jazyk i končetiny plně funkční. Vůbec mu nevadilo, že je Cleo stále v pokoji.

Cleo mírně zvedla obočí a po tváři se jí rozlil posměšný úšklebek. ‚Dalo se to čekat! Jaký prohnaný chlap! Předstíral nemoc,‘ pomyslela si.

„Jsi teď spokojená?“ ušklíbl se Arthur. „Copak jsi neutekla? Proč jsi tady? Aby ses škodolibě pásla na mém neštěstí?“

Cleo polil studený pot. ‚To je ale kret