Elodie

Ronan mi nabídl svou velkou ruku a věnoval mi potměšilý, vědoucí úsměv. Mým roztřeseným tělem projelo zachvění. Stála jsem tam zlomek vteřiny a cítila, jak na má ramena doléhá těžká váha celé místnosti. Zoufale jsem se ohlédla přes rameno. Otec se pyšně usmíval, hruď v na míru šitém obleku vypjatou, nevnímající bouři, která ve mně zuřila. Za ním sledovaly každý můj pohyb uplakané tváře mých