Dante

Když jsem projížděl povědomými ulicemi k domovu, mou mysl stále plnily myšlenky na Hazel. V uších mi rezonoval její nakažlivý smích a já se neubránil úsměvu. Bylo to přesně jako v době, kdy jsme byli děti, ale ještě lepší. Už jsem nemusel slepovat boty lepicí páskou nebo lepidlem, abych jí dopřál lepší krok.

Mohla jsem se o ni prostě postarat. Můj vlk při té myšlence zavrčel s pocitem hlubok