POV: Vittorio Del Carlo

"Šéfe, prosím. Přísahám, že to byl omyl."

Shlížím na Galla. Klečí na drsném, zrnitém betonu opuštěné uličky a pod blikajícím jantarovým světlem rozbité pouliční lampy vypadá uboze. Moje pravá ruka. Ten bastard ztratil mou vysoce cennou zásilku a z jeho zoufalého plazení se mi zvedá žaludek. Vlhký noční vzduch páchne odpadky a blížící se smrtí.

Moje pěsti se střetnou s jeho čelistí. Křupnutí kosti se odrazí od cihlových zdí a do stínů vystříkne jasně červená krev, která potřísní špinavou zem. Zaplantá se, z toho brutálního nárazu se skoro svalí, ale chytím ho za klopy, zmáčknu tu drahou látku v pěst a udržím ho na nohou.

"Hej, dívej se na mě," zvrčím a skloním tvář na úroveň jeho ucha. "Kde to je?"

Gallo se třese. Ruce se mu chvějí za zády. Na čele mu perlí pot a mísí se s krví, která mu kape z nosu. "Šéfe, prosím. Omlouvám se, nech mě to napravit."

"Kde je kurva moje zásilka?!" zařvu.

Vrazím mu pěst přímo do hrudi. Ten divoký úder, až mu zachrastí kosti, mu vyrazí dech. Padne dozadu a tvrdě dopadne na vlhkou zem. Ztěžka oddechuje, fňuká skrze ostrou bolest, ale pořád se snaží svalit vinu na někoho jiného, aby si zachránil vlastní kůži.

"Na tu zásilku měl dohlížet Gino. Nevím, kde je. Přísahám."

Z hrdla se mi vydere temný, chladný smích. "Gino? Tu zásilku jsem dal výslovně tobě." Zná mou hluboce zakořeněnou nenávist k výmluvám. Neschopností opovrhuji ze všeho nejvíc.

"Okamžitě si kurva klekni!"

Hrabe se na nohy, podkluzuje na vlastní krvi a několik dlouhých okamžiků s tím bojuje, než se konečně vytáhne do vzpřímené polohy. Trhnu jím za límec dopředu a přitáhnu jeho potlučenou tvář na centimetry k mojí. "Jsi naprosto bezcenný pro mě i pro tenhle gang."

Jeho potlučenými rysy se mihne čirá hrůza. Ten ubohý pohled v jeho očích mi říká, že přesně ví, co přijde dál.

"Šéfe, prosím."

Vytáhnu zbraň zpoza opasku. Zvednu ji a namířím chladnou ocelovou hlaveň přímo na jeho čelo.

Oči mu vylezou z důlků, jak zírá do té temné hlavně. "Šéfe, prosím, nedělej to."

Podívám se mu přímo do těch širokých, vyděšených očí. Necítím nic než chladné odhodlání. Stisknu spoušť.

Ohlušující rána roztříští tichou noc a hlasitě se odrazí od stísněných cihlových zdí. Kulka mu proletí rovnou lebkou. Hrůzná sprška tmavě karmínové krve a šedé kůry mozkové stříkne na zdivo za ním. Jeho prázdný pohled nefixuje na nic, jak se jeho bezvládná mrtvola těžce hroutí na chladnou dlažbu.

V tichém, ponurém dozvuku zvonícího výstřelu prořízne mrazivý noční vzduch pronikavý výkřik.

"Cazzo!" zakleju tiše.

Trhnu hlavou směrem ke vchodu z ulice. Prchavá silueta se dává na útěk a mizí na tmavém chodníku.

Otočím se ke dvěma strážcům stojícím ve stínech s rukama položenýma blízko pouzder zbraní. "Ukliďte to," přikážu a ukážu na Gallovu krvácející mrtvolu. "O toho, ať je to kdokoliv, se postarám sám."

Vydám se do zběsilého sprintu do tmy a agresivně běžce pronásleduji. První pravidlo mafie je jednoduché a neúprosné: nikdy nenechávej svědky. Dnes v noci mám i tak dost sraček kvůli Gallovi. Nikdo další odsud neodejde.

POV: Elena Vázquez

"Biuš, už posté ti říkám, že budu v pořádku," řeknu a věnuji své nejlepší kamarádce a spolupracovnici Biance uklidňující úsměv.

Právě jsme skončily naši vyčerpávající směnu v bistru. Bianca stojí u pultu, otírá ho hadrem a čelo má svraštělé hlubokými obavami. "Je pátek večer, El. Krásná mladá žena by neměla chodit domů sama. Mně končí směna za hodinu. Prostě počkej a já tě odvezu."

Popadnu svůj tlustý kabát a přehodím si ho přes bolavá ramena. "Takže ošklivá žena by měla?" zavtipkuji a snažím se odvrátit její vytrvalé obavy.

Bianca po mně hodí vlhký hadr. "Moc dobře víš, že takhle jsem to nemyslela."

Zasměju se a hodím jí hadr zpátky. "Už jsem na tu cestu zvyklá. Budu v pohodě, zlato. Neměj o mě strach."

Povzdechne si a ramena jí poraženecky klesnou. Přistoupím blíž a na vteřinu ji pevně obejmu, abych ji uklidnila. "Dobrou noc, zlato."

"Dobrou. A dávej tam venku pozor," varuje mě Bia a přísně na mě namíří prst.

"Samozřejmě." Zamávám, protlačím se těžkými skleněnými dveřmi bistra a vyjdu ven.

Mrazivý noční vzduch mě zasáhne jako fyzická rána. Otřesu se, stáhnu si kabát těsněji k tělu a zrychlím krok. Z celodenního stání mě bolí nohy a jediné, co chci, je dostat se do svého vyhřátého bytu, abych unikla tomu kousavému zimnímu chladu.

Navzdory chladu to na hlavních ulicích bzučí jasnými světly a energií. Procházejí kolem mě skupinky lidí mířících do neony osvětlených klubů a přeplněných nočních barů. Díky jejich štěbetání a smíchu se cítím bezpečně. Přítomnost tolika lidí vytváří nad městem ochrannou deku.

Ten falešný pocit bezpečí zmizí ve chvíli, kdy zahnu za temný, tichý roh směrem k mému bytovému domu.

Úzkou ulicí kvílí vítr a rachotí prázdnými plechovkami po popraskaném chodníku. Pak se tím mrazivým průvanem ostře nese drsný, hrubý hlas se silným italským přízvukem.

"Okamžitě si kurva klekni!"

Ztuhnu v pohybu. Zprvu si myslím, že si ten kvílící vítr jen zahrává s mojí unavenou myslí. Šelestění stínů obvykle zní strašidelně, ale dnes v noci má v sobě nepopiratelný nádech syrového nebezpečí.

"Jsi naprosto bezcenný pro mě i pro tenhle gang."

Ten hlas se ozve znovu. Uši mě neklamou. Ten zvuk vychází z temné, opuštěné uličky přímo přede mnou.

V hlavě mi řvou varovné sirény. Každý instinkt přežití, který mám, mi říká, abych se otočila, tiše odešla a utíkala zpátky na rušnou ulici. Ale pošetilá, opojná vlna zvědavosti mé nohy ukotví na místě. Místo abych se stáhla, plížím se vpřed, vtahována do temných stínů lemujících vchod do uličky.

Přitisknu se zády na chladnou cihlovou zeď a zadržím dech. Skryt v šeru tam dospělý muž vzlyká v těžkých, zoufalých návalech.

"Šéfe, prosím."

Zrovna když se mi realita té děsivé situace usadí v kostech, ozve se ohlušující, explozivní výstřel. Ten zvuk roztříští noc a brutálně se odrazí od betonu.

Z hrdla se mi vydere pronikavý výkřik dřív, než ho stihnu zastavit. Šok mě donutí klopýtnout dozadu a nohy se mi zapletou do sebe. Zakopnu a tvrdě dopadnu na drsnou dlažbu.

Srdce mi buší do žeber jako chycený pták. V paralyzující hrůze vzhlédnu k uličce.

Nad čerstvě zakrvácenou mrtvolou stojí vysoký, děsivý muž. Z hlavně zbraně, která mu spočívá v ruce, se kroutí kouř. Z hlubokých stínů za ním vystoupí dvě další hrozivé postavy.

Můj výkřik je rozhodně varoval. Muž se zbraní pomalu otočí hlavu. Střetneme se pohledy. I z téhle vzdálenosti mě jeho chladný, mrtvý pohled přišpendlí k zemi. Žaludek mi spadne až k nohám.

Žilami mi zaplaví čistý adrenalin. Bez jediné vteřiny zaváhání se vyškrábu z drsné dlažby a utíkám o život.

Sprintuju naslepo zpátky kudy jsem přišla, zahýbám za rohy a vrhám se do neznámých křivolakých uliček. Potřebuji se dostat co nejdál od svého bytu. Mrazivý vítr mi šlehá vlasy přes obličej a štípe mě do tváří, ale neodvážím se zpomalit. Nutím své nohy k pohybu, dokud mě svaly nepálí a plíce nemají pocit, že se každou chvíli zhroutí. Každý stín vypadá jako muž se zbraní. Každý poryv větru zní jako kroky, které mě pronásledují.

Po něčem, co připadá jako věčnost nekonečného, zběsilého běhu, risknu ohlédnutí přes rameno. Křivolaká ulice za mnou je prázdná a zahalená tmou. Žádné kroky. Žádný křik. Žádný vysoký vrah.

Zpomalím krok a boty těžce táhnu po asfaltu. Nohy se mi nekontrolovatelně třesou. S chvěním se zastavím poblíž slabé, blikající pouliční lampy a roztřesenou ruku pevně přitisknu k prudce bušícímu hrudníku. Snažím se vpravit kyslík zpátky do svých hořících plic.

"Díky bohu," vydechnu a předkloním se, jak mé vyčerpané tělo zaplavuje hluboká úleva. Vážně jsem to zvládla. Unikla jsem.

"Díky bohu?"

Ten hluboký, mrazivý hlas se mi ozve přímo za uchem. Je to hlas, který rozhodně nepatří mně.

Než vůbec stihnu ten nečekaný zvuk zpracovat, velká, hustě potetovaná ruka se pevně obtočí kolem mé paže. Jeho stisk je majetnický, neústupný a děsivě silný.

Vydám ze sebe zděšený jekot.