Elena Vázquez

Rozrazila jsem dvoukřídlé dveře hlavní ložnice, nohy se mi třásly tak silně, že jsem sotva dokázala unést vlastní váhu. Bylo mi jedno, jak je pokoj opulentní, nezajímala mě tyčící se postel s nebesy ani plyšový koberec pod mýma bosýma nohama. Prostě jsem nechala kolena povolit a vrhla se obličejem dolů na měkkou matraci. Hruď se mi prudce zvedala a v hrdle mě drápala studená vlna děs