Garrick ztratil veškerou bojovnost a těžce se svezl do křesla naproti Cormacovu stolu. Jeho ramena, kdysi hrdá a široká z let velení, jako by poklesla pod neviditelnou tíhou viny a věku. Dlouhou chvíli neříkal nic, pohled měl nepřítomný, jako by ho pronásledovali duchové minulých rozhodnutí. Nakonec jeho hrubý a unavený hlas prolomil ticho.

„Udělal jsem to, co jsem udělal, pro vyšší dobro smečky,“