„Ronane?“

Taliin hlas se chvěl, když na něj zavolala—stěží silnější než šepot, přesto dost hlasitý na to, aby udeřil do vzduchu jako kámen hozený do klidné vody. Ronan se zastavil s rukou na klice. Svaly na zádech se mu pod košilí napjaly, ale neotočil se, nepodíval se na ni. Na jediný úder srdce svět zatajil dech spolu s ním.

Chodba, na které stáli, byla tichá, prázdná. Po kamenných stěnách sídla