Komnata Egidy ztichla do křehkého, chvějivého ticha – takového, že se zdálo, jako by ho i jediný nádech mohl roztříštit jako tenký led. Napětí ulpívalo na každém povrchu, na každém úderu srdce, na každém nádechu. Někde v tom tichu se zdálo, že i sám osud zadržuje dech.

Cormac klečel uprostřed síně, ramena shrbená, hlava skloněná. Ruce mu ležely otevřené na stehnech – prázdné ruce, zbavené autority