Kaelen seděl na kožené pohovce ve své střešní kanceláři a doutník mezi jeho prsty dohoříval až k samotnému konci. Náhlé štípnutí žáru ho vytrhlo z omámení a on frustrovaným pohybem zamáčkl nedopalek do křišťálového popelníku.

Venku za skleněným oknem vyplňovaly výhled těsně natěsnané tyčící se mrakodrapy, ale Kaelen nic z pozlátka velkoměsta neviděl. Jeho mysl sžírala jediná myšlenka: na návrat na