Té noci Declan čekal dole půl hodiny v naději na jakékoli znamení od Eleny seshora. Když se ticho protahovalo, zhluboka si povzdechl, naložil na talíř všechno jídlo, které Elena milovala nejvíc, a vynesl ho po schodech nahoru.

Klep, klep, klep...

Uvnitř byla Elena tak naprosto pohlcená svým malováním, že Declanovo klepání vůbec nezaznamenala.

Pečlivě vykreslovala každou jemnou křivku Hazelininých