***Gideon***

„Zíráš,“ zamumlá. Hlas má po pláči tichý a chraplavý, palcem se mi stále opírá o hranu čelisti, jako by se tam uzemňovala.

„Já vím,“ odpovím tiše, protože nemá smysl to popírat.

„Pořád zíráš.“

„Já vím.“

V koutku úst se jí mihne náznak úsměvu, jen to nejnepatrnější pozvednutí, jako by si mě chtěla dobírat, ale nemá sílu se do toho pustit.

Slyším změnu v jejím dýchání, když se její těl