Oslnivé řádky bílého textu zaplavily masivní černé monitory a běžely po nich závratným tempem. Miliony diváků po celém světě čekaly v digitálním napětí a jejich netrpělivost prosakovala skrz obrazovku.

[Pořád tma? Myslel jsem, že tenhle paměťový stream má být naživo.]

[Říkali, že tyhle VR brýle se napojují přímo do nervového systému subjektu. Skutečné smyslové vjemy. Žádné filtry.]

[Dejte nám tajemství miliardářů! Chci vidět, jak žijou ty nehorázně bohatý.]

Nízké digitální hučení serverových skříní prořízl hladký, zvučný hlas. „Vítejte u Paměťového livestreamu.“ Cyrus Hargrove vstoupil do sporého, ledového osvětlení střešního studia. „Zde prožijete každý vjem, každý zvuk a každý fyzický pocit přesně tak, jak je kdysi prožíval majitel vzpomínky.“

Pomalu přecházel před stěnou monitorů a jeho oblek šitý na míru zachytával tlumené světlo. „Žádné scénáře. Žádné úpravy. Vsadím svůj život na syrovou pravdu tohoto přenosu. A dnešním dárcem vzpomínek je…“ Odmlčel se a nechal ticho napjatě viset nad vysíláním. „…Cordelia Mercerová.“

Chat zamrzl. Tři mučivé vteřiny nepadl jediný komentář. Pak se digitální přehrada protrhla.

[Ta psychopatka? Končím.]

[Dáváte prostor na obrazovce zrůdě?]

[Počkat, zamyslete se nad tím. Extrakce vzpomínek bolí. Je první testovací subjekt pro tuhle technologii. Je pokusnej králík. Tohle je mučení.]

[Sakra jo! Po tom, co udělala vlastní sestře, bylo doživotí ve vězení moc dobrý. Ať jí zhnije mozek!]

Tři metry od monitorů seděli tři muži připoutaní k těžkým ocelovým židlím. Hrudníky a zápěstí jim svíraly silné nylonové popruhy. Těžké, na míru upravené VR headsety jim pevně svíraly spánky a nutily je účastnit se vysílání.

Ronan Mercer sebou trhl v poutech. Kovová židle pod jeho vahou zavrzala. „Co je to za zvrácený vtip, Cyrusi?“

Zrzavé vlasy se mu potem lepily na čelo. Čiré znechucení křivilo jeho pohledné rysy. Cyrus je přepadl, svázal je a připoutal jim tu svou zvrácenou technologii k hlavám, jen aby je donutil konzumovat Cordeliinu minulost.

„Kolikrát před tebou roztáhla nohy?“ odplivl si Ronan a jeho hlas se odrážel od skleněných stěn střešního apartmánu. „To bylo to jediný, co to stálo? Zrušíš zasnoubení s naší sestrou, vytáhneš tu kriminálnici z cely a uneseš nás? O co ti sakra jde? Mluv!“

Ronan se znovu začal zmítat. Headset mu sklouzl o kousek níž na čelo.

Vedle něj seděli Gideon a Declan v kamenném mlčení. Byli to nedotknutelné pilíře rodiny Mercerových. Normálně by Ronana umlčeli, aby ochránili korporátní mír mezi svými impérii. Dnes večer ne. Dnes večer v jejich očích plál stejný jed. Při pouhé zmínce o Cordelii jim tuhla krev v žilách.

Cyrus nad hrubou urážkou nehnul ani brvou. Sáhl si na klopu a poklepal na mikrofon. „Jste tu, abyste sledovali přenos. Nic jiného. Až vyjde slunce, odříznu vás. Zda budete potom pokračovat ve sledování, to už bude vaše volba.“

Otočil se k hlavnímu pultu. Jeho prst udeřil do klávesy enter.

[Stream běží! Páni, koukněte na to sídlo.]

[Proč má čarodějnice dětství v paláci?]

Černá prázdnota uvnitř VR headsetů se roztříštila. Do zorného pole se rozlilo zlatavé odpolední slunce. Přes kůži diváků se přehnal náhlý pocit jemného vánku, který nesl svěží vůni posečené trávy a kvetoucího jasmínu. Pohled se kýval sem a tam v pomalém, rytmickém oblouku. Dětská perspektiva. Uši naplnilo vrzání houpačky.

„Čas končit. Půjdeme si před večeří umýt ruce.“

Ten klid narušil chlapecký, melodický hlas.

„Tak jo!“

Odpověď vyšla ze samotného hrdla diváka – tiché, veselé švitoření. Cordeliin hlas.

Zorný úhel se posunul, jak země klesla dolů. Záběr vyplnil pohledný chlapec, kterému bylo asi deset let. Zkušeně ji nabral do náruče. Hrubá struktura jeho džínové bundy zavadila o její holé paže.

„Ale ty mě nemusíš nosit,“ řekla Cordelia. Skutečná, palčivá starost v jejím hlásku vibrovala audio přenosem. „Nechci, abys byl unavený.“

„Nic nevážíš,“ zasmál se chlapec a posunul si její váhu na hrudi, aby se jí leželo pohodlněji.

Chat se znovu probudil k životu.

[Je to... Gideon Mercer?]

[Koukněte na ty lícní kosti. To musí být Declan. Ten je herec.]

[Ne, pracuju v Mercer Group. To je Gideon. Odkdy se Ledový král takhle usmívá?]

Kroky zaplácaly o dlažební kostky. Do záběru vběhl mladší chlapec, kterému chyběl přední zub. „Cordelie! Sedni si na večeři vedle mě. Dneska jsem se ve škole naučil kouzelnický trik.“

„Bude sedět se mnou,“ odsekl starší chlapec a stiskl ji ochranitelsky pevněji. „Musím dohlédnout na to, aby snědla zeleninu.“

„Ne, ne!“ ošívala se Cordelia a svýma drobnýma ručkama se mu opřela o ramena. „Vy musíte sníst všechno jídlo, abyste vyrostli a byli silní! Já už umím jíst sama!“

Záběr se rozšířil, jak ji nesli k terase. U prosklených posuvných dveří stáli dva dospělí a v obličejích jim zářila láska. Zcela dokonalá rodina zalitá večerním sluncem.

[Počkat. Myslel jsem, že se u soudu hájila těžkým traumatem z dětství? Vždyť měla všechno!]

[Ona se prostě narodila zkažená. Podepište petici za doživotí. Držte ji dál od mého idolu!]

[Ale... nepřijde někomu dalšímu, že tu zní fakt ohleduplně?]

Zpět ve studené realitě střešního apartmánu vrhala VR projekce na zajaté muže slabou, výsměšnou záři.

Declan ze sebe vydal drsný, štěkavý posměšek. „Tehdy jsem byl idiot. Nedívejte se na mě.“ Za hledím pevně zavřel oči a odmítal dopustit, aby se mu v hrudi usadilo zlatavé teplo té vzpomínky.

Gideonovi se zaťaly čelisti. Sval pod jeho lící zacukal. Po dlouhou, dusivou minutu zíral do promítané minulosti. „Dřív jsem si myslel, že je hodná,“ zamumlal Gideon. Jeho hlas zněl dutě, zbavený své obvyklé bezcitné autority. „Myslel jsem si, že je nevinná. Rozkošná.“

O jeho rysy zavadila krátká, téměř neznatelná jemnost. Zmizela vteřinu poté, co mrkl. Rty se mu zkroutily do ostrého, hořkého úšklebku.

„Pak přišel ten únos.“ Gideonův hlas klesl a ztvrdl v zubatý led. „Uvěznili nás vzadu v tom náklaďáku. Rozedřel jsem si ruce až do krve, když jsem se snažil vypáčit zámek. Otevřel jsem ty dveře. Schytal jsem tu ránu.“

Přerývaně se nadechl. Zdálo se, že hučení serverových skříní v napjatém vzduchu zesílilo.

„Odstrčila mě z cesty,“ řekl Gideon a vzpomínka mu na jazyku chutnala jako popel. „Přelezla mě a utekla. Zachránila se bez sebemenšího zaváhání a mě tam nechala zemřít.“

Střešní apartmán upadl do těžkého, drtivého ticha. Nikdo se ani nepohnul. Jasná iluze zahrady z dětství dál přetrvávala na obrazovkách jako ostrý a matoucí kontrast k dusivé tíze zrady visící ve tmě.