Kordélie dlouho zírala na Declanova vzdalující se záda. Když jí nakonec zmizel z dohledu, otočila zrak k rozházeným fotkám a papírům u svých nohou.

Chaos na scéně odrážel její život – opuštěná, stojatá tůň, všemi nenáviděná a zapomenutá.

Po chvíli bez pohnutí se dřepla, aby posbírala ty takzvané důkazy, a mumlala si pro sebe: „Možná... možná táta... nebo ten policista mi uvěří...“

Zarazila se u sl