Ronan seděl nepřítomně před počítačem s otevřenými záběry z bezpečnostních kamer na straně, ale oči měl upřené na živé vysílání.

Zíral na něj tak dlouho, že měl oči extrémně suché a podlité krví.

Slzy lítosti mu stékaly po tvářích a smáčely mu oblečení.

Se vzlykem zamumlal: „Ne... Nejsem znechucený... Vůbec mi to nepřipadá odporné. Cordelie, omlouvám se. Můžeme se vrátit k tomu, jak to bylo dřív,