HAZEL

Už dál nemohu ignorovat tu neustálou, vyčerpávající únavu a vytrvalé vlny nevolnosti, které mě trápí každé ráno. Přetočím se na bok a natáhnu ruku přes obrovskou plochu naší matrace. Prsty zavadím o studené, neposkvrněné povlečení na Declanově straně postele. Ten prázdný prostor slouží jako bolestná, bijící připomínka dlouhodobé nepřítomnosti mého manžela. Tvrdí sice, že je hluboko zavalený prací na náročném novém projektu v kanceláři, ale ta fyzická a emocionální vzdálenost, která se mezi námi rozpíná, působí jako nepřekonatelná propast. Doufala jsem, že včerejší noc tuto propast překlene, ale místo toho ve mně zanechala jen roztříštěné úlomky brutální hádky a mrazivou, osamělou postel.

Tiché, váhavé zaklepání na těžké dubové dveře mě vytrhne z dusivé spirály mých myšlenek. Vytáhnu své těžké údy zpod peřiny, sáhnu po hedvábném županu, pevně si ho uvážu v pase a přejdu pokoj, abych otevřela.

Na chodbě stojí Doris, naše soukromá kuchařka, s úhledně sepjatýma rukama. „Dobré ráno, madam. Snídaně je hotová. Přejete si ji přinést do ložnice, nebo se nasnídáte dole v jídelně?“

Jen při zmínce o ranním jídle mi žaludkem projede nová vlna nevolnosti. Těžce polknu a vnutím si na rty zdvořilý úsměv, abych maskovala svůj fyzický diskomfort. „Dnes snídat nebudu, Doris,“ oznámím jí a snažím se, aby se mi netřásl hlas. „Omlouvám se za komplikace.“

Chápavě přikývne, ale očima přejede pokoj za mnou. „A co pan Vance? Bude snídat?“

Hruď se mi sevře. Declan nebyl doma celý týden, když jsem byla vzhůru. Odmítám personálu ukázat trhliny, které se v mém manželství tvoří, odmítám jim dát palivo pro tiché drby, které se jistě ozývají v kuchyních. „Ne, ani on nebude snídat,“ odpovím hladce a obratně kryji jeho nepřítomnost. Zní to mnohem lépe než přiznat, že můj manžel v našem domě přes noc vůbec nespal.

Doris se krátce ukloní a zmizí v chodbě. Zavřu dveře a zamířím rovnou do koupelny. Po rychlé sprše se obléknu do pohodlného svetru a kalhot, popadnu kabelku a vyrazím rovnou za svou nejbližší přítelkyní a důvěryhodnou lékařkou, Chloe.

S Chloe jsme se seznámily během chaotických příprav na mou svatbu a hned jsme si padly do noty. Sedím v její sterilní, a přesto uklidňující vyšetřovně a beru do ruky zarámovanou fotografii, která leží na jejím dokonale uklizeném stole. Přejíždím prstem po okraji rámečku a usmívám se na obrázek jejího roztomilého syna Milese. Vždycky to byl takový zlatoušek, a když vidím jeho zářivý úsměv, do hrudi mě náhle bodne touha.

Klika u dveří cvakne a vejde Chloe, na tváři se jí rozlévá vřelý úsměv. „Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat, Hazel,“ omlouvá se a usedá naproti mně. „Čekala jsi dlouho?“

Položím rámeček s fotkou zpátky přesně na jeho místo. „To je v pořádku. Nečekala jsem dlouho.“

Chloe se uchechtne, ale když se opře v křesle, její profesionální pohled se zúží a zkoumavě si prohlíží mou pobledlou tvář. „Vypadáš nemocně. Jsi v pořádku?“

Zavrtím hlavou a ramena mi klesnou. „Vypadám nemocně, protože je mi špatně. V poslední době jsem neuvěřitelně unavená. Usnu při každé příležitosti. A co je horší, zvracím, a jen při zmínce o jídle se mi zvedá žaludek.“

„Máš horečku?“ zeptá se a vytáhne z kapsy propisku.

„Ne,“ odpovím.

Chloe se odmlčí, pero se jí vznáší ve vzduchu. „Kdy jsi měla naposledy menstruaci, Hazel?“

Menstruaci? Oči mi střelí ke kalendáři visícímu na její stěně. V duchu odpočítávám týdny, sleduji dny. To zjištění mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. „Mám přesně týden zpoždění,“ odpovím, hlas se mi sotva zvedne nad šepot. Pevně se chytím opěradel židle. Za poslední dva roky jsem už mnohokrát dovolila svým nadějím vzlétnout do závratných výšin, jen aby byly rozdrceny na prach jediným negativním testem.

„Měla jsi menstruaci minulý měsíc?“ naléhá jemně Chloe, a nastupuje její profesionální přístup.

Obočí se mi svraští v hlubokém soustředění. „Myslím, že ne, Chloe.“ Ruka mi instinktivně sjede k podbřišku. „Myslíš, že jsem...?“

Věnuje mi jemný, ukotvující úsměv, protože přesně ví, kolik zlomených srdcí jsem si už prožila. Jemně se snaží mírnit mé křehké, zoufalé naděje. „Nedělejme ukvapené závěry, dokud to nepotvrdíme testem,“ povzbudí mě Chloe. Vstane ze židle, natáhne ruku, popadne tu mou a tiše mě odvede chodbou do laboratoře na okamžitý krevní test.

Později toho odpoledne se na povrch vynoří doznívající pachuť Declanových slov z předchozího večera. Přestože mi výslovně a krutě oznámil, že se nadcházejícího galavečera ve vyšší společnosti nezúčastním, vzdorovitě vyrazím na nákup šatů. Vejdu do svého oblíbeného luxusního butiku a odmítnu zdvořilou nabídku pomoci od manažerky. Chci se mezi stojany procházet sama. Vytahuji elegantní róby až na zem v sytých smaragdových a půlnočně modrých barvách a živím v sobě pošetilou, zoufalou naději, že by třeba mohl změnit názor. Nebo snad, možná, zpráva, za kterou se modlím, obměkčí jeho zatvrzelé srdce a vrátí mi manžela zpět.

O hodinu později si beru své vybrané kousky. Těžké hedvábí a šifon mi splývají přes paži, zatímco se chystám vejít do luxusní zkušební kabinky. Právě když se za mnou zatáhne plyšový závěs, v mé značkové kabelce hlasitě zavibruje telefon.

Vylovím ho a dech se mi zasekne v hrdle, když na digitálním displeji jasně bliká Chloeino jméno. Přejedu prstem po ikoně pro přijetí hovoru, prsty se mi mírně třesou. Omluvím mladou asistentku butiku, která právě vešla, aby mi pomohla, protože potřebuji soukromí.

„Už jsou výsledky?“ odpovím se zatajeným dechem.

„Ano,“ vyplní tichý prostor Chloein veselý, zvonivý tón, který mi přináší přesně tu zprávu, na kterou jsem čtyřiadvacet trýznivých měsíců tak zoufale čekala. „Jsi těhotná, Hazel, výsledek vyšel pozitivní.“

Ztuhnu v naprosté nevíře. Značkové šaty mi vyklouznou z rukou a svezou se na plyšový koberec. Každičký nerv v mém těle zaleje obrovská vlna čisté radosti. Do očí mi vhrknou slzy, zatímco mi ruka vyletí, aby si zakryla ústa.

„Budu ti muset zavolat zpátky, Chloe,“ vykoktám, hlas se mi láme pod tíhou surových emocí. „Strašně moc ti děkuju. Ani nevíš, jak jsem teď šťastná.“

Ukončím hovor, příliš v extázi, než abych se dál starala o nějaké šaty. Okamžitě přeruším zkoušení, popadnu kabelku a rozhrnu závěs. Asistentka úlekem nadskočí.

„Madam, jste připravená vyzkoušet si ty šaty?“ zeptá se zmateně.

„Prostě ty vybrané šaty doručte ke mně domů. Zaplatím přes vaše webové stránky,“ udělím v rychlosti pokyny manažerce butiku. Popadnu své věci a vyběhnu z obchodu, srdce mi buší zoufalou potřebou podělit se o tento nádherný zázrak se svým manželem.

Posadím se do auta a snažím se dovolat Declanovi, ale telefon zvoní donekonečna a mé hovory zůstávají bez odezvy. Protože si nechci tenhle zlatý okamžik nechat proklouznout mezi prsty, zavolám jeho výkonné sekretářce.

Brenda to okamžitě zvedne. „D&V Constructions. Jak vám můžeme pomoci?“

„Tady paní Vanceová,“ řeknu bez dechu. „Jen jsem chtěla vědět, jestli je Declan ve své kanceláři.“

„Dobrý den, madam. Pan Vance ve své kanceláři není. Dnes skončil dříve.“

Zamračím se, stáhnu telefon, abych zkontrolovala čas na palubní desce. Jsou sotva dvě hodiny odpoledne. Zmatená tímto matoucím zjištěním, ale stále opojená svým těhotenstvím, jí poděkuji a jedu rovnou domů. Hlavou se mi honí vize, jak zareaguje, a modlím se, aby toto dítě konečně uzdravilo naše zlomené pouto.

Když vjíždím na naši dlouhou, klikatou příjezdovou cestu, mé vzrušení fyzicky opadne. Zařadím na parkování a moje oči se upřou na neznámé, elegantní auto zaparkované přímo vedle toho jeho. Vypnu motor a odháním od sebe náhlé mravenčení neklidu. Hluboko uvnitř vím, že Declan není ten typ, co by se shazoval podváděním, ani běžně nehostí neohlášené návštěvníky v našem soukromém útočišti. Určitě pro to existuje logické vysvětlení.

Vejdu do velkolepé vstupní haly. V domě je ticho, dokud tiše nezachytím jeho známý, hluboký hlas, který se rozléhá dlouhou chodbou směrem k formální jídelně.

Ale když překročím práh, mé dychtivé kroky se při pohledu na jeho hosta okamžitě zastaví. Mysl mi začne zběsile pracovat a narazí do zdi čistého šoku. Co tu proboha dělá Vanessa, sedící uvnitř mého domu? Pohodlně sedí u dlouhého stolu a vypadá až příliš uvolněně.

V zoufalé snaze zamaskovat své pádící, chaotické myšlenky se přinutím jít dopředu a zastavím se přímo vedle svého manžela. „Volala jsem tvé sekretářce a zjistila, že jsi dnes skončil dříve,“ pronesu tiše a zkoumám jeho ostražitý výraz. „Děje se něco?“

Aniž by mi věnoval jediné slovo na uvítanou nebo vysvětlení, Declan sáhne vedle sebe a upustí velkou, těžkou hnědou obálku na leštěný mahagonový stůl přímo přede mnou. Tlustý papír dopadne s tupým žuchnutím.

„Otevři to,“ přikáže a použije ten chladný, ostrý a odměřený tón – přesně ten, který si obvykle šetří na kárání své sekretářky, nikdy na svou ženu.

Neschopná skrýt narůstající obavy a zmatek, které se mi zračí v očích, sáhnu třesoucími se prsty do silné obálky a vytáhnu úhledné, bílé dokumenty. V okamžiku, kdy mi zrak padne na tučné písmo v horní části stránky, zbytek odstavců se rozmaže v čirou nicotu. Ten do očí bijící nadpis mi ukradne každou kapku kyslíku z plic, takže se dusím a topím v tom náhlém tichu.

„Co se to děje, Declane?“ zašeptám a hlas se mi zlomí.

Pomalu natočí svou židli, aby mi čelil, zatímco zůstane sedět, a líně si překříží silné paže na hrudi. Vzhlédne ke mně, jeho oči jsou zbavené veškerého tepla nebo společné minulosti.

„Jak to asi vypadá, Hazel?“ zakuňká, jeho hlas je nemilosrdný a neústupný. „Žádám o rozvod. Vlastně škrtni to, já se rozvodu dožaduji.“