Pohled Elodie

„Co to děláš?“ zeptala jsem se nakonec tichým hlasem.

Neodpověděla hned. Ramena se jí jednou zachvěla a pak jsem uslyšela tiché vzlyknutí. Když zvedla hlavu, oči měla skelné a červené, rty se jí třásly.

Několik vteřin jsem se ani nehnula. Jen jsem zírala na Vesperu, jak tam klečí na studené podlaze, ruce sepjaté, jako by měla bolesti. Moje mysl nestíhala pobírat to, co viděly mé oči.