Těhotenství: šestý týden.

Černý inkoust na zprávě z ultrazvuku se rozmazával, jak se mi třásly ruce. Zírala jsem na lékařský nález a potvrzení mi sevřelo hrdlo. Na hruď mi dolehl chladný, svíravý tlak. Šest týdnů. Zoufale jsem se v duchu vracela kalendářem zpět, přičemž počty byly brutálně jednoduché. Vyspali jsme se spolu jen jednou. Jediný krátký styk a tenhle život ve mně nějakým způsobem zapustil kořeny.

Žilami mi horkým a rychlým proudem projela panika. Co jsem teď měla dělat?

Myšlenky mi okamžitě přeskočily k mému manželovi, Damianu Ashfordovi. Kdybych mu tenhle kousek papíru podala, nikdy by ho nevnímal jako zázrak nebo nehodu. Považoval by to za chladnokrevně vykalkulovanou past. V jeho očích bych jen utvrdila svou roli nestydaté, manipulativní ženy, která využívá nenarozené dítě k tomu, aby ho držela jako rukojmí. Předpokládal by, že jsem otěhotněla schválně, abych sabotovala náš blížící se rozvod. Při pomyšlení na jeho znechucení se mi žaludek stáhl do uzlu.

Zmačkanou zprávu z ultrazvuku jsem zastrčila hluboko do své kožené kabelky. Ve snaze uniknout pachu nemocniční dezinfekce jsem se protlačila skleněnými dveřmi a uprchla do oslnivého odpoledního světla.

Na místě jsem ztuhla. Přímo před vchodem do nemocnice parkoval neposkvrněný, nablýskaný černý Maybach. Tónované okénko u spolujezdce bylo stažené jen o nepatrný kousek, ale i to mi stačilo, abych poznala ostrý, nekompromisní profil muže na sedadle řidiče.

Damian.

Tohle bylo špatně. Bezprecedentní narušení naší rutiny. Měla jsem tu obchodní smlouvu s ředitelem Mercerem dokončit úplně sama. To, že mi Damian nabídl odvoz – zvlášť do nemocnice – mě úplně vyvedlo z míry. Přešla jsem přes chodník, otevřela těžké dveře spolujezdce a vklouzla na luxusní kožené sedadlo. Stísněný prostor okamžitě zaplnila zastrašující vůně jeho kolínské s tóny cedrového dřeva.

Vytáhla jsem ze složky čerstvě podepsanou smlouvu a podala mu ji. Damian se ani neobtěžoval otevřít oči. Opíral se o opěrku hlavy a vyzařoval ze sebe mrazivý odstup.

„Už je to hotové?“ dožadoval se, jeho hlas zněl v tichém interiéru chraptivě a drsně.

„Ano,“ potvrdila jsem a krátce přikývla, i když se nedíval. „Ředitel Mercer posílá osobní pozdravy.“

Damian papíry ignoroval. Nepodíval se na podpis ani nijak nereagoval na Mercerovy pozdravy. Místo toho se naklonil dopředu a nastartoval silný motor, až to pod námi zaburácelo.

„Za zbytek této záležitosti přebíráš plnou odpovědnost,“ nařídil a jeho tón nenechával sebemenší prostor pro vyjednávání.

Znovu jsem v tichém souhlasu přikývla. Během našeho dvouletého manželství se potlačování vlastního hlasu a podřizování se jeho vůli stalo mou druhou přirozeností.

Maybach plynule odjel od obrubníku a zařadil se do provozu směrem do centra. Zatímco se za oknem míhala městská zástavba, úzkost, o které jsem si myslela, že jsem ji pohřbila, se mi znovu vydrápala do hrdla. Vystřelila do nesnesitelných výšin. Prsty jsem svírala popruh kabelky tak pevně, až mi zbělely klouby. Dlaně jsem měla kluzké nervózním potem. Zpráva z ultrazvuku mě pálila přes látku jako žhavý uhlík.

Otočila jsem hlavu a zkoumala jeho tvář. Čelisti měl sevřené, pohled upřený na silnici před sebou. Byl jako ledová zeď. Ale já mu to říct musela. Nemohla jsem to tajit věčně. Shromáždila jsem všechny roztříštěné kousky odvahy, co mi ještě zbyly, a prolomila to těžké, dusivé ticho.

„Damiane!“

„Mluv!“ odsekl. Ploché, bezemoční nařízení, jež postrádalo byť jen zlomky manželské vřelosti.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se posilnila, a zpevnila se v třesoucích ramenech. Otevřela jsem ústa, abych mu řekla pravdu o dítěti.

Ještě než mi však ze rtů stačila splynout jediná slabika, ostré, pronikavé zazvonění jeho mobilu roztříštilo napětí. Damian vzal telefon z palubní desky. Pohlédl na displej a změna v jeho chování byla okamžitá. Hovor přijal.

„Sienno, co se stalo?“

Něžná vřelost, která mu zaplavila ten jeho hluboký hlas, působila jako fyzická čepel, co se mi zabořila přímo do hrudi. Zněl naléhavě. Zněl jako muž, kterému na někom skutečně záleží. Byla to brutální, neúprosná připomínka toho, že Damian sice má srdce, ale jeho laskavost je exkluzivním luxusem vyhrazeným pouze pro Siennu Briggsovou.

Ve sluchátku jsem slyšela slabou ozvěnu Siennina rozrušeného hlasu. Ať už říkala cokoli, těžce ho to zasáhlo. Damian prudce sešlápl brzdu. Pneumatiky zaječely a Maybach s trhnutím prudce zastavil uprostřed rušné ulice v centru.

„Dobře, za chvíli jsem tam,“ ujišťoval ji a z jeho tónu zaznívala ochranitelská naléhavost. „Zůstaň přesně tam, kde jsi.“

Ve vteřině, kdy se hovor přerušil, vřelost zmizela. Ten něžný muž z doby před vteřinou se bez stopy vypařil a nahradil ho bezcitný cizinec, kterého jsem si vzala. Otočil ke mně hlavu a jeho tmavé oči vyzařovaly mrazivé, nepopiratelné nepřátelství.

„Vypadni z auta!“ štěkl.

Byl to železný rozkaz. Přinucená jeho naprostou autoritou a důvěrně známým bodnutím odmítnutí jsem své obrovské tajemství spolkla jako rozdrcené sklo. Popadla jsem kabelku, otevřela dveře a vystoupila na neúprosný chodník.

Zůstala jsem stát na chodníku a sledovala, jak se zadní světla jeho Maybachu rychle vzdalují a mísí se s hustým městským provozem. Bez jediného zaváhání mě tam nechal, aby mohl spěchat k Sienně.

Když jsem uvažovala nad realitou našeho svazku, rty se mi stáhly do trpkého úsměvu. Tohle manželství nebylo nikdy založeno na lásce. Byla to klec, vynucená dohoda, kterou si před dvěma lety na smrtelné posteli nadiktoval zesnulý patriarcha Ashfordových. Čtyřiadvacet měsíců se ke mně Damian choval s naprostou lhostejností a trestal mě za slib, který nikdy nechtěl dát. Teď, když byl patriarcha Ashfordových po smrti, byly řetězy zpřetrhány. Damian už sepsal rozvodové papíry. Ležely na jeho stole a čekaly, až můj podpis ukončí tuhle ubohou frašku. Sienna byla skutečnou vládkyní jeho srdce. Já byla jen dočasnou překážkou a on se nemohl dočkat, až mě smete z cesty.

Když jsem se konečně vrátila do naší opuštěné, tiché vily, město už zahalila noc. Ten obrovský dům připomínal spíše mauzoleum než domov. Žaludek se mi svíral a rané příznaky těhotenství mě připravily o jakoukoli chuť k jídlu. Kuchyň jsem minula a stáhla se přímo do své osamělé ložnice.

Převlékla jsem se a zalezla pod studené povlečení. V domě bylo mrtvolné ticho. Zavřela jsem oči a propadala se do mlhavého polovědomí, zatímco se mi myšlenky vyčerpávajícím způsobem točily v kruhu.

Náhle ticho prořízl zvuk.

Otevřela jsem v té tmě oči. Napínala jsem uši a zachytila slabé, ale zřetelné křupání pneumatik na příjezdové cestě. Před domem ztichl motor auta.

Posadila jsem se, srdce mi zrádně a zmateně poskočilo. Damian? Vrátil se do vily, místo aby strávil noc utěšováním Sienny?