„Takže ty jenom hádáš?“ ušklíbl se Damian. Kdybych zrovna neležela v posteli, vsadila bych se, že by mě roztrhal na kusy. „Adeline, poslouchej mě. To dítě je moje a ty se mi o něj pořádně postaráš!“

Takhle jsem Damiana viděla poprvé. Vypadal rozzuřeně a zároveň šťastně.

Mlčela jsem, ale soudě podle jeho tónu dítě možná pořád žilo.

Krátce nato do pokoje vstoupil doktor a vysvětlil nám mou situaci.