Venyra se třesoucími se, mokrými končetinami vyškrábala z mrznoucí řeky a její prsty se zoufale zabořovaly do kluzkého blátivého svahu. Každý sval v těle jí hořel hlubokou, únavnou únavou až do morku kostí. Zničené červené hedvábí z její róby bylo těžké, nacucané vodou z řeky, objímalo jí nohy jako olověné zátěže a táhlo ji dolů. V hlavě se jí vkrádala paranoia a šeptala jí, že oči, které na sobě