Bria koutkem oka pošilhávala po Ruskovi. Seděl vedle ní, se zkříženýma nohama, kolem velkého společného ohně. Ačkoli slunce ještě nepřehouplo hřebeny hor obklopujících tábor, pravé svítání už prolomilo obzor. Nad ní se pohupovaly stromy, jejichž kroutící se a převracející se listy slibovaly větrný den. V duchu si přehrávala Ruskova slova. *A abych to udělal, musím zemřít.* Při svém putování jeskyn